Víte jak to je … něco umíte vyrobit rukama a všichni kolem do vás hučí, abyste to koukali někde prodat. Tak do mne hučela nejvíc švagrová. Já jsem sice svoje výtvory občas prodávala po známých a na jarmarku, ale svůj vlastní obchod jsem nikdy neměla. Myšlenka, že bych se stala majitelkou něčeho takového byla věru příjemná. Dokonce jsem se neomezovala jen na svoji tvorbu, ale moje touhy měly obrys něčeho trochu pestřejšího. Ovšem udělat ten první krok do neznáma je vždycky nejtěžší. Před očima na jednu stranu v dálce vidíte svůj splněný sen, ale mnohem blíž jsou výdaje, úřady a starosti. Bez toho popostrkování by to asi jen tak nevyšlo. Naštěstí mám tu švagrovou, která je v tom mistr. 🙂
Osud tomu chtěl, že se v Bechyni na autobusovém nádraží uvolnil prostor a byla jsem jedna z prvních, kdo se o tom dozvěděl a sebral odvahu jít se domluvit na podmínkách podnájmu. Jednání samotné nakonec nebyl až takový oříšek, byť mě nechali nějaký týden v napětí. Horší bylo nekonečné čekání na rekonstrukci prodejny, běhání po úřadech a dodavatelích.
Po třech nekonečných měsících se přiblížil datum kolaudace a s tím nervy největší. Zřejmě smůla, že to vyšlo zrovna na letní měsíce, kdy řemeslníci lítají ze zakázky na zakázku jako čmeláci. Dva dny před kolaudací mě zachraňovala parta nejlepších řemeslníků, na jaké jsem mohla narazit. Seslalo mi je samo nebe a budu jim opravdu dlouho vděčná za to, jak se mnou vydrželi do rána, aniž by se někde minutu odpočívalo.
Pokud jste někdy kolaudovali nějaký objekt tak vám asi nemusím vyprávět, že je lepší mít v kapse prášky na tlak. Štěstí stálo znovu při mně a klaplo to na první dobrou. Ufff… snad už to bylo naposled v životě. Každopádně díky všem, kdo mají zásluhu na tom, že obchod může začít sloužit účelu. Sice ještě nemám zdaleka vše doděláno, ale ten zbytek… to už je procházka růžovou zahradou proti všemu, co se odehrálo od chvíle, kdy jsem se rozhodla skočit do vody a plavat.
